|
|
 |
Česká unie dento karate-do |
 |
 |
 |
|
|
Gichin Funakoshi 10. 11. 1868 - 26. 4. 1957 |
| Učitelé | Historie | Prázdné ruce | Souhrn | |
|
Japonštinu není jednoduché zvládnout, ani není vždy tak jednoznačná, jak by mohla být: různé znaky mohou mít přesně stejnou výslovnost a jeden znak může mít odlišné výslovnosti v závislosti na užití. Výraz karate je jedinečným příkladem: "Te" je dost snadné, znamená "ruku (ruce)". Existují však dva zcela odlišné znaky, které se oba vyslovují "kara" - jeden znamená "prázdný" a ten druhý je čínský znak, odkazující na dynastii Tchang, a může být přeložen jako "čínský". Naše bojové umění lze tedy psát znaky, které znamenají "prázdnou ruku (prázdné ruce)"? Opět se nalézáme ve stinné říši dohadů, ale věřím, že mohu bezpečně tvrdit, že než jsem přišel do Tokia z Okinawy na začátku 20. let, bylo obvyklé používat znak pro "čínský" spíše než pro "prázdný" při psaní karate, ale toto jistě neznamená, že by užívání "čínské" pro "kara" bylo úplně správné. Po pravdě řečeno na Okinawě jsme používali slovo karate, ale častěji jsme toto umění nazývali pouze "te" nebo "buši no te", válečníkova ruka (ruce). Když se poprvé "te" v okinawském užívání změnilo v karate, musím se vrátit dokonce i dozadu, protože neexistuje písemný materiál, který by nám poskytl byť nejběžnější narážku. Mimoto nám ještě mnohem méně říká o tom, zda užívaný znak byl pro "čínský" nebo pro "prázdný", protože Okinawa byla dlouho pod čínským vlivem a protože vše dovážené z Číny se považovalo současně za výtečné i módní. Ale řekl bych, že to může být jen pouhou domněnkou. Ve skutečnosti se na Okinawě vyučovaly dva druhy "te". Správněji by se měly nazývat Šurite a Nahate podle dvou rozdílných škol karate na ostrově. Ale znaky pro "čínskou ruku (ruce)" se staly, jak se zdá, nejpopulárnější snad proto, že lidé věřili, že karate je ve skutečnosti druh čínského boxerského umění. Dokonce i dnes existují lidé zastávající tento názor, ale ve skutečnosti je karate, jak se cvičí dnes, velmi odlišné od starého čínského boxu. Hlavně z tohoto důvodu je těžké uvěřit, že "čínská ruka (ruce)" byl správný název k vystižení okinawského karate, jak se vyvíjelo po staletí. Kromě toho jsem měl několik let po příchodu do Tokia příležitost vyjádřit svůj nesouhlas s tímto tradičním způsobem psaní. Když se na univerzitě Keio vytvořila výzkumná skupina zkoumající karate, navrhl jsem, aby toto umění bylo přejmenováno na Dai Nippon kempó karatedó (pěstní způsob cesty prázdné ruky Velkého Japonska) a použil jsem přitom znak pro "prázdný" namísto znaku pro "čínský". Můj návrh původně vyvolal silnou kritiku jak v Tokiu, tak i na Okinawě, ale já jsem důvěřoval ve změnu a zastával jsem tento názor po řadu let. Od té doby byl ve skutečnosti široce přijat názor, že slovo karate by se nám všem zdálo cizí, pokud by bylo napsáno se znakem kara pro "čínský". "Kara" znamenající "prázdný" je nesporně vhodnější. Za prvé symbolizuje "zřejmou skutečnost, že toto umění sebeobrany nepoužívá zbraně, nýbrž jen holé nohy a prázdné ruce. Dále, že žáci karatedó směřují nejen ke zdokonalení jimi zvoleného umění, ale také směrem k vyprázdnění srdce a mysli ode všech přízemních přání a marnosti. Při četbě buddhistických písem nacházíme taková prohlášení, jako je "šiki soku ze ku" a "ku soku zešiki", což doslovně znamená "hmota je prázdnota" a "vše je marnost". Znak "ku", který se objevuje v obou rčeních a který lze také vyslovovat jako "kara", je sám o sobě pravdivý. Takže ačkoliv existuje mnoho bojových umění a ta zahrnují tak rozdílné druhy jako džúdó, šerm, lukostřelbu, boj kopím a boj tyčí, jejich konečným, předmětem je totéž co v karate. Spolu s buddhisty věřím, že je to prázdno prázdnota, která leží v jádru veškeré hmoty a vskutku celého stvoření, a proto jsem pevně trval na použití onoho zvláštního znaku v mém pojmenování bojového umění, kterému jsem zasvětil život. Mám mnohem více co říci k užití kara s významem "prázdný", ale protože prostor je omezený a tyto filozofické problémy zde mají málo místa, nebudu již hlouběji pojednávat o tomto problému. Tímto předmětem se zabývám detailněji v jiné knize - Karatedó kjóhan: text mistra. změna názvů kata Když jsem si uvědomil, že mi bylo souzeno, abych uspěl při prosazení změny od "čínských rukou" k "prázdné ruce", ujal jsem se dalších úkolů revize a zjednodušení. Doufal jsem, že uvidím karate včleněné do všeobecného fyzického vzdělání, které se učí na našich veřejných školách. Proto jsem se dal do revidování kat tak, abych je učinil co nejjednodušší. Časy se mění, svět se mění a bojová umění se samozřejmě musí měnit také. Karate, které cvičí středoškolští studenti dnes, není to stejné karate, jaké se cvičilo dokonce nedávno před deseti lety, a je to opravdu dlouhá cesta od karate, které jsem se učil na Okinawě, když jsem byl dítě. Jelikož neexistují a nikdy nebyla žádná tvrdá a stálá pravidla týkající se různých kat, není nic překvapivého na zjištění, že se tato pravidla mění nejen s dobou, ale také od učitele k učiteli. Nejdůležitější však je, aby karate jako forma sportu používaného v tělesné výchově bylo dostatečně jednoduché, aby ho mohl cvičit každý bez zvláštních potíží, mladí i staří, chlapci i dívky, muži i ženy. Jiná úprava, které jsem věnoval pozornost, byla terminologie. Krátce po mém příchodu do Tokia v roce 1922 firma Bukjoša vydala knihu, kterou jsem napsal a nazval Rjúkjú Kempó: Karate. Tehdy však ještě bylo toto slovo psáno jako "čínské ruce" a téměř všechna jména kat, která jsem ve své knize popisoval, byla okinawského původu: Pinan, Naifanči, Činto, Bassai, Seišan, Džitte, Džion, Sančin a podobně. Toto byla ve skutečnosti jména, která jsem se naučil dlouho předtím od mých vlastních učitelů. Nikdo neví, jak se tato jména objevila a lidé se je obtížně učí. Podle toho když jsem změnil "čínské ruce" na "prázdné ruce", jsem začal dávat katám jména, jejichž výslovnost byla pro Japonce snadnější a která jsou nyní běžná po celém světě: Ten no kata, Čchi no kata, Hito no kata, Empi, Gankaku, Hangecu, Meikjó, Hakkó, Kiun, Šótó, Šóin, Hotaku, Šókjó atd. Ujišťuji čtenáře, že jsem pracoval bez obav, že by jména, která jsem vybral, mohla být neměnná a věčná. Nepochybuji o tom, že kdykoli v budoucnosti, až se časy změní, budou katy znovu a znovu nově pojmenovávány. A tak by tomu také mělo ve skutečnosti být. |
||||
|
Literatura: |
||||
|
