Funakohii překonal tyto předsudky a nakonec dosáhl formálního uznání okinawského Te, jako jednoho z japonských bojových umění.

Gichin Funakoshi byl vzdělaný pokorný muž a měl obrovské vědomosti o okinawském školském systému  a dávno dříve než opustil Okinawu, věděl, že Karate není cíl, ale prostředek pro duševní zkušenost. Za těchto okolností bylo Karate povýšeno japonskými duchovními kruhy na umění.

Později v poválečném Japonsku, tento muž těžce nesl, jak jeho Karate upadává a stává se parodií pro masy bez ducha a to co označil v předešlém článku brněnský spisovatel tak trochu za kližku.

Přesto dnes, stejně jako dříve zůstává otázka Funakoshiho:

“Cesta – kdo po ní půjde přímo a správně?”

“Vzhlížím k modrému nebi”

(Martin Zivčák, Brno, srpen 1995)